Expedice Thule 2011
Informace o výpravě Expedice Thule 2011.
youtube
Sledujte dokumentární filmy a ostatní videa na našem http://www.youtube.com/user/cestynasever kanálu.
fotografie
Náhodná fotografie
vyhledávání
zpravodaj
Chcete být v obraze? Přihlašte se do našeho informačního zpravodaje nebo využijte dostupného RSS (info o RSS), a neunikne Vám žádná novinka na našem serveru!
1623496
návštěvníků
Aljaška znamená velká, širá země
7.9.1994
"Dnes jsem si časně ráno zařídil v centru pro návštěvníky tzv. permit - povolení pohybovat se, tábořit a přespávat v aljašském národním parku Denali. O permity bývá hlavně v sezoně velký zájem a plánujete-li výpravu do opuštěných míst některého z amerických nebo kanadských parků, bez obdobného povolení se neobejdete. V parku bych chtěl zůstat asi pět dní. Vybral jsem si /jak jsem se domníval/ poměrně nenáročnou oblast hned zkraje řeky Savage.
V půl čtvrté jsem nastoupil do autobusu, který rozváží poutníky do určitých míst národního parku. Do každé oblasti, na něž je celé území parku přesně rozděleno, je dovolen vstup jen jistému počtu návštěvníků.
Vydávám se na cestu do skutečné divočiny. Snad ani ne po kilometru vidím medvěda grizzly, jak si to šine z protější stráně dolů k řece, ale zatím je značný kus přede mnou. Pokračuji stále podél řeky. Medvěd se mi na chvíli ztratil mezi skalami - nevím, kam má přesně namířeno. Podle všech návodů a rad je nejlépe jít mu, pokud možno, z cesty. Rozhodl jsem se tedy vyšplhat na kopec nade mnou, abych tak získal přehled po okolí.Je to pěkná dřina. Drť kamenů se mi drolí pod nohama, těžký batoh se mnou lomcuje sem a tam, jsem nucen prodírat se hustým porostem zakrslých bříz. Horší než džungle! Propadám se, skoro padám, deru se přes pokroucené kmínky stromků. Peklo. Rozdírám si ruce. Jsem nahoře,ovšem medvěd mezitím přebrodil řeku a stoupá teď směrem ke mně! A to jsem ho chtěl obejít. Byl to nesmysl. Měl jsem v klidu vyčkat na pěšině, až se medvěd vyšplhá po srázu a odejde. Probojovávám se zase těmi hroznými břízkami a slézám dolů na stezku. Medvěd je v kopci, rochní se v borůvčí a ztrácí se mi z dohledu.
Krajina je tu divoká, skaliska bizarních tvarů, prudká řeka Savage, tundra a hory i nižší vršky kolem. Na hřebenech leží sníh a vypadá čerstvě. Ale zima mi není, však se taky člověk při plahočení tundrou pěkně zahřeje.
Krátce po půl osmé jsem vyhledal tábořiště na malé náhorní plošině. Nějakých sto metrů opodál vařím polévku. Je zataženo a v noci prší."
-- --- --
Takto proběhl jeden z mých dnů strávených na Aljašce. Vzrušující setkání s medvědem grizzly. Medvědi jsou si velmi dobře vědomi svého postavení vládců aljašské přírody a potkat se s takovým volně žijícím exemplářem, který může dosahovat váhy až 450 kg, znamená nebezpečí pro každého turistu. Nevypočitatelnost, síla, překvapivá rychlost, obratnost a inteligence činí z medvědů tvory, před kterými je dobré mít se značně na pozoru a raději se vyhnout jakémukoliv střetu s nimi.
Možná se ptáte, proč jsem vlastně podnikl tu dlouhou a namáhavou cestu na Aljašku a Aljaškou. Po pravdě řečeno, nedokáži ani sám pro sebe najít dostatečně uspokojivou odpověď. Největší roli tu bezpochyby sehrála dobrodružná literatura - v prvé řadě romány a povídky Jacka Londona, jehož jméno je možné považovat téměř za synonymum touhy po dálkách, neklidné krve a romantiky Severu. Prostě jsem už dále nemohl odolávat přitažlivému kouzlu severské divočiny a rozhodl se uskutečnit svůj sen - navštívit Aljašku.
Se skupinou jedenácti lidí jsme v půli srpna vyjeli z města San Francisco v Kalifornii podél amerického a kanadského pobřeží směrem na Aljašku. Za šestnáct dní jsme uprostřed holých vršků v tundře, mlze, větru a ranního chladu dosáhli hraničního předělu Poker Creek, který odděluje americkou Aljašku od kanadského Yukonu. Z Dawson City v Kanadě jsme sem dorazili po hlinito-štěrkové "silnici". Kolikrát jsem si tenhle okamžik v duchu představoval a prožíval! Zemi, o které jsem jen dříve četl nebo snil, cítím pod vlastníma nohama - jsem na Aljašce!
Aljaška je, zdá se mi, obecně považovaná za poměrně nehostinné místo, kde panuje většinou chlad, případně nesnesitelně obtěžují komáři. Je pravda, že zima dokáže být na Aljašce velmi krutá a nemilosrdná. Zimní období trvá v celé zemi přibližně osm měsíců a teploty mohou dosahovat až 65 stupňů pod nulou. Ale během krátkého léta a podzimu rozehraje celý Sever svoje úžasné představení pestrosti a barvitosti života. I v oblasti polárního kruhu je takové teplo, že se dá chodit v krátkých kalhotách. Pokud jde o komáry, napadli nás všehovšudy jen jednou u jakési řeky. Na podzim jsou obavy z komárů neopodstatněné. Zkrátka tu žádní nebyli! Nutno ovšem poznamenat, že v září je počasí na Aljašce už značně nejisté a ranní mrazíky nebo ve vyšších polohách sníh nejsou žádnou výjimkou. Zima přichází velmi rychle a brzy, ke konci září už jsem často slýchával varování před prvním sněhem.
Nejen rozmanitost přírody, ale také nesmírná rozlehlost Aljašky je udivující a pro nás Evropany přinejmenším neobvyklá. Na plochu 1,5 mil. čtverečních kilometrů připadá pouze asi 408 000 obyvatel. Lidé se soustřeďují hlavně ve větších městech, jako jsou Anchorage nebo Fairbanks. Zbylá země je neobydlená divočina. Pustina v pravém slova smyslu, zapomenutý Kraj, kde hory, řeky a jezera nenesou mnohdy žádná jména a kam sotvakdy zabloudí živý člověk. Hrubou představu o rozsáhlosti Aljašky je možné získat z letadla. Směrem dále na sever od města Fairbanks se na všechny strany až k obzoru rozprostírá podivuhodný svět močálů, rašelinišť, pokroucených řek a řídnoucích lesů. Oceán tundry. Užasný a nelítostný. Krásný i nebezpečný.
Aljašku jsem projel stopem a sám s batohem na zádech. Pochopitelně to nebylo vždy jednoduché. Jednou jsem měl dokonce chuť všechno vzdát a okamžitě odletět zpět domů. Později bych toho však litoval. Ke konci mého putování mě totiž od Aljašky čekal skvělý dárek na rozloučenou. Na sklonku září jsem strávil několik dnů nedaleko od Ancorage, u podlouhlého jezera v horách. Objevil jsem tam malý srub a nadšeně vychutnával poslední průzračné podzimní dny.
-- --- --
27. 9. 1994
"V noci trochu pršelo a ráno je znatelně vidět, že hranice sněhu se na horách opět posunula o kousek níž. Nejdříve jsem došel pro vodu do potoka, uvařil čaj a posnídal. Asi v deset hodin jsem se vydal dál do hor.
Vyklubal se nádherný podzimní den. Brouzdám sluncem pozlaceným listím, které houfně padá ze stromů, nade mnou se vznášejí ohromná bílá a šedá oblaka a nebe je modré a tklivé, jak jen podzimní obloha může být. Bílé vrcholky září čerstvým sněhem, majestátné hory jsou nehybné a oslnivé. Stromy tu jsou mohutné a vzrostlé. U jednoho rozkošného jezírka jsem rozpoznal stopy medvěda a z kopců přede mnou se ozvalo vlčí volání. Sluníčko spíš jenom svítí než hřeje. Největší teplo nastává asi kolem třetí hodiny. Zima za dveřmi nebo vlastně za kopci.
Jsem nějak unaven. Jen se tak ploužím. Zhruba o půl páté jsem byl zpátky u srubu. Opět jsem donesl vodu. Doplnil jsem zásobu dřeva, zatopil v malých kamnech a dosyta se najedl.
Nad jezerem klínují divoké husy kejhavky. Hladina jezera se uklidnila, obloha se vyčistila a z hor sestoupil chlad. Člověk divočiny žije dnešním dnem a ten stál za to."
-- --- --
Způsob poznávání Aljašky, jaký jsem zvolil, mě přivedl do těsného kontaktu se zdejšími obyvateli a s aljašskou přírodou. Hlavní silnice tvoří na Aljašce přibližně trojúhelník s vrcholy Anchorage /na jihu/, Fairbanks /na severu/ a Tok /na východě/. Po této trati jsem se den za dnem posunoval a občas podnikal několikadenní výpravy do okolní divočiny.
Všichni lidé, které jsem za dobu svého cestování po Aljašce poznal, se ke mně chovali neobyčejně přívětivě a ochotně. Ostatně mezilidské vztahy tady na Severu nejsou zdaleka do takové míry jako v jiných civilizovaných končinách poznamenány kořistnictvím a záští. Aljaška vás kdykoliv může překvapit a přivést do nesnází, proto tu stále ještě platí nepsaný zákon vzájemné ohleduplnosti a každý je připraven pomoci druhému v nouzi.
Často, když jsem si připadal opuštěný a ztracený uprostřed nepokořené přírody, mě napadlo srovnání s naší krajinou. Ta je půvabná, něžná a malebná, ale Aljaška je divoká, nezkrotná a drsná. Několikrát jsem promokl až na kůži, dvakrát spadl do prudkého říčního proudu, mnohdy jsem hladověl, když právě nebylo možné koupit potraviny, cítil jsem se vydaný živlům napospas. Ale všechno strádání, všechny útrapy a nepříjemnosti byly více než dostatečně vyváženy úchvatnou podmanivostí Aljašky a mimořádným zážitkem z nevšední cesty.
-- --- --
Až někdy zase zaslechnete volání Severu a vítr k vám zanese vůni borovic a bručení medvěda, neváhejte ani na chvíli a sbalte hned všechny potřebné věci. Poslední království divočiny se nám zatím spoutat nepodařilo, ale možná zítra najdete už jenom mrtvý obraz včerejší nedotčenosti.