Expedice Thule 2011
Informace o výpravě Expedice Thule 2011.
youtube
Sledujte dokumentární filmy a ostatní videa na našem http://www.youtube.com/user/cestynasever kanálu.
fotografie
Náhodná fotografie
vyhledávání
zpravodaj
Chcete být v obraze? Přihlašte se do našeho informačního zpravodaje nebo využijte dostupného RSS (info o RSS), a neunikne Vám žádná novinka na našem serveru!
1555233
návštěvníků

Špicberky – letmý dotek Arktidy

"Vysoko na Severu jako by se člověk přibližoval samé podstatě přírody, která je tu ve své strohosti zbavená všech příkras a ozdob. Člověk tuší to poslední ukryté tajemství, před nímž veškerý lidský rozum a úvahy ztrácejí na váze a pozbývají významu. Tam, kde chybí ruchy a podněty běžného života, uprostřed mlčenlivé a ledově mrtvolné Arktidy, obklopen tichou samotou se člověk dostává až na samý konec svého vlastního já. Kde vlastně člověk začíná a kde končí? Kde je třeba hledat život? Žádná odpověď, nic. S neskonalým překvapením a zděšením se člověk dívá do své vlastní propastné prázdnoty. Možná je však nutné tuto poslední, definitivní opuštěnost pocítit, aby člověk začal hledat cestu k tomu podstatnému v životě. Je v tom osvobození, síla a klid, když člověk po takovém prožitku – třeba po přečkané běsnící bouři – pocítí dotek věčnosti a je zbaven svého strachu."

Těmito slovy popisuje svou zkušenost se Špicberky německá malířka českého původu Christiane Ritter, která se ve třicátých letech minulého století rozhodla strávit se svým manželem v ledové divočině celý rok. Pobyt na Špicberkách pro ni znamenal dosud nepoznanou zkušenost, týkající se jí samé, ale i zkušenost ve smyslu poznání a hlubokého prožití světa, který se jeví lidem tak nepřátelský a nehostinný. Otázka, kterou si Christiane Ritter klade na začátku své cesty na Špicberky, je stejná jako ta, kterou si už položil snad každý, kdo se cítí být přitahován magickým kouzlem Severu, ale pravděpodobně i ten, pro něhož je Sever pouze synonymem opuštěnosti a věčného mrazu. V čem vlastně tkví přitažlivost Špicberků?

"Hrůzná a nelítostná země, nic než voda, mlha a déšť – pustina, která většinu lidí připraví o rozum. Kolik nadějí, kolik hrdých a smělých plánů tady bylo zmařeno, kolik podniků a výprav tu ztroskotalo a kolik lidských životů si tato země vyžádala! Neutěšená krajina beze stromů a keřů, všechno šedé, nahé a kamenité."

Ovšem právě v této počáteční mrtvolnosti zdejší krajiny nachází vnímavý člověk po určité době něco, co jinde najít nemůže – oč nehybnější je příroda kolem, o to intenzivnější je paradoxně prožitek života a uvědomění si vlastní existence.

Trénink na Špicberkách

satelitní snímek Špicberky, zdroj NASADůvod, který nás zavál na Špicberky, se jeví jako neméně zvláštní, než když se na začátku minulého století vypravila Christiane Ritter na sever, aby zde jako jedna z mála evropských žen pokusila přečkat arktickou zimu. Její počínání bylo pro nás v mnohém inspirativní a dodávalo nám odvahu pokračovat v našem plánu.

V rámci tréninku na náročnou expedici k severnímu magnetickému pólu jsme se rozhodli pro Špicberky, jež svým klimatem a přírodními podmínkami odpovídají velmi věrně podmínkám kolem magnetického pólu země. Bohužel jsme ale neměli tolik času, abychom na Špicberkách zůstali celý rok – naše tréninková cesta byla omezena na pouhých 14 dnů.

Zima na Špicberkách – největším ze skupiny arktických ostrovů, souhrnně označovanými jako Svalbard - začíná, až když v únoru přichází led z Arktidy a obepne Špicberky svým ledovým pásem. Na západě jsou tyto ostrovy omývány teplým Golfským proudem, rozhodli jsme se proto směřovat naši cestu na východní pobřeží, které je opuštěnější, počasí je tady proměnlivější a chladnější a i lední medvědi se tu vyskytují nepoměrně hojněji, než na západní straně. Aby se i teploty co nejvíce blížily skutečné Arktidě, vyrazili jsme na začátku března, kdy zima tedy právě vrcholí.

-- --- --

Zajištění výpravy

Za nádherného slunečného počasí nás letadlo z Norska dopravilo do "poslední výspy civilizace", hlavního města souostroví Svalbard, Longyearbyenu. První noc jsme přespali v malé ubytovně na kraji města a druhý den ráno jsme vyrazili zařídit poslední náležitosti před naší výpravou do divočiny. Nejprve bylo třeba nahlásit cíl a přibližnou dobu túry na úřadu guvernéra – každá výprava na Špicberkách musí být zaregistrována a povolena – a obstarat věci, bez nichž by nebylo možné se do takového podniku pustit. Protože jsme měli málo času a náš plán byl strávit co nejvíce dní na mořském ledu, potřebovali jsme se pomocí motorových saní dopravit přes rozlehlé údolí, které se rozprostírá směrem na severovýchod od hlavního města. Tím jsme chtěli ušetřit čas a vyhnout se táhnutí saní po jakési místní "dálnici", kde se prohánějí skútry jako o závod. Kromě skútrů bylo třeba vypůjčit dvě kulovnice a signální pistoli na případnou obranu proti ledním medvědům, koupit benzín a vyzvednout grónského saňového psa, který nás měl během cesty po Špicberkách doprovázet a eventuelně nás varovat před blížícím se ledním medvědem.

-- --- --

Skútry do divočiny

Už se stmívalo, když nás skútry uprostřed divočiny opouštěly a brzo z nich nezbylo nic, než pár mihotavých světel na temném obzoru. Teplota rychle klesala a ještě mladý polární den stejně rychle ustupoval mocnému tichu noci…

Rutina pochodu v polárních krajích je vždy stejná. Vstát poměrně časně, uvařit vodu na čaj a na celý den do termosek, v co možná nejkratším čase sbalit všechny věci do saní, sám se do nich zapřáhnout a vyrazit. Pak nezbývá, než táhnout a táhnout. Postupovali jsme stále blíž moři, překonávali přitom černé pahorky, připomínající nakupené haldy uhlí, a znovu a znovu žasli nad zvláštní hloubkou barev krajiny ležící pod sněhem, nad její rozlehlostí a nedotčeností, nad snad až posvátným tichem, v němž tu sní svou od ostatního světa odtaženou existenci. Zvedl se silný vítr a my jsme ke konci dne dosáhli velkou mořskou zátoku – náš první cíl.

-- --- --

Nic než led a medvědi

Po ledu, který je poměrně kompaktní, ale přesto strašidelně skřípe a pohybuje se v pravidelném rytmu moře, se zpočátku jde dobře. Jen "náš" grónský pes Zan nemá z pochodu velkou radost, cítí vodu a s ocasem staženým mezi nohama neochotně následuje stopu vedoucích saní.

Je to zvláštní pocit stát na místě, kde led prostě najednou končí a dál už je jen volné moře, často nacházíme čerstvé stopy medvědů, na ledových krách odpočívají tuleni a mořská hladina je plná kachen.

Další den a krajina kolem nám připadali jako z jiného světa. Vše bylo zalito sluncem, země tu ležela před námi ve svém nekonečném tichu, klidu, pokoji a nepohnutelnosti, jako by byla po staletí zapomenuta, ponořena pouze sama do sebe, existující jen pro potěchu své vlastní existence. Dva rackové proletěli nízko a nehlučně nad našimi hlavami a my se opět zapřáhli do našeho nákladu, odhodláni dosáhnout další zamrzlé zátoky.

Odpoledne byla obloha klidná a na obzoru temná jako olovo – blížila se bouře, o tom nebylo pochyb. Pokračujeme v cestě a ticho najednou rozrazí podivný zvuk! Jeden z nás okamžitě zaostřuje na krku zavěšený dalekohled … nedaleko od nás, na zamrzlé hladině moře se svižně pohybují dva medvědi a jeden z nich vydává občas řev, při němž zamrazí. Vítejte v Arktidě, království ledního medvěda!

-- --- --

Jak jsme málem přišli o jedny saně

Táboříme na velkém skalním útesu asi dvacet metrů nad mořem. Vyčnívající skála za námi vytváří jakousi přírodní hradbu, záda máme tedy krytá. Před stany natahujeme, jako ostatně každou noc, tenký provázek, který je přivázán k rozbuškám. I toto opatření slouží jako varování před příliš zvědavým ledním medvědem. V noci se zvedá vítr a otřásá stany, jako by nám chtěl naznačit, že tu nejsme nijak vítanými hosty.

Sotva jsem se probudil, když se náhle ve stanu objevila zděšená tvář: "Člověče, moje saně jsou pryč!" Saně jsme vždy na noc překlápěli a sloužily většinou jako dodatečné ukotvení stanů. Nechce se mi věřit, že jedny saně najednou jen tak zmizely. Rychle se oblékám a soukám se ven ze stanu. Venku zuří vichřice, vítr žene ve zběsilých nárazech sníh po holé pláni a nám nezbývá, pokud nechceme saně prohlásit za ztracené, vydat se je hledat. Jakmile opustíme naši skalní výspu, není téměř možné udělat krok kupředu. Víc po čtyřech než vzpřímeně tápeme a snažíme se rozpoznat alespoň nějaké obrysy v bílé krajině. Okraje ledu jsou zrádné, několikrát jsem až po pás zapadl do směsi vody a roztrhaného ledu. Vzdáváme to, saně jsou ztraceny a s nimi bohužel i část výbavy a hlavně potravin. Najednou mě kamarád chytne za ruku a jenom překvapeně ukazuje směrem, kde se zdají být saně. Spíš je jen tušíme, než skutečně vidíme, ale jsou tam! Vítr to osmdesátikilové závaží prostě smetl do moře! S vypětím všech sil vlečeme saně do tábora a doufáme, že bouře snad pomine…

-- --- --

Zachráněni!

Druhý den se ve vichřici trhá jeden ze stanů. Sníh se dostává pod vnější tropiko a hrozí, že svou vahou protrhne poslední tenkou stěnu, chránící nás před mrazem a větrem.

Třetí den a noc ve vichřici – i druhý stan se trhá a to je poslední důvod, který nás nutí učinit závažné rozhodnutí: po vzájemné domluvě a zvážení naší, teď už kritické situace se přes satelitní telefon spojujeme s guvernérem a policií a žádáme o vrtulník, který by nás dopravil zpět do Longyearbyenu.

Christiane Ritter přečkala na Špicberkách mnoho podobných bouří v malé lovecké chatě na severním pobřeží ostrova a vlastně pro ni byly jakousi vnitřní posilou, prostředkem k dosažení vnitřní síly. I my opouštíme Špicberky s pocitem, že jsme zase o poznání "silnější" a odolnější, vědomi si zároveň toho, že Sever nezná soucit a neodpouští ani tu nejmenší maličkost. Takže vzhůru na Sever!